Nesmím zapomenout

abych odešel do strnišť zlatých polí

rok nechat za zády

pohřbít jej tam

taje mezi lidmi

v převlecích za sebe

pláčí na pohřbech

nejvíc kvůli tomu Amen

a nad nimi samými

mám prosinec

ubývá mi z těla

po vlasech, po zubech 

to čas jak řeka

odnáší prsť z mých břehů,

bere hezké kameny  

a dává Měsíci tak z čeho brát

na jeho bílé proměny

když ztrácí tvář

z lidského prachu

nebo ze rzi

pravidelně jako žena

a přivádí na svět v bolesti dny

jež by bez cest

nikam nevedly

a nebylo by proč jít

stejně jako bychom bez Krista

nevěděli co je to být nazí 

tak jeden bez druhého

bychom nepoznali kříž lásky

ani rány v dlaních ani radost zahojení  

a růže, které dáváme mrtvým

by neměly smysl

a růže, které dáváme živým

by neměly smysl

nad šedým nebem nám hoří hvězdy